Jdi na obsah Jdi na menu
 


štěstí

29. 5. 2007

Štěstí jako pojem vnímám různorodě v závislosti na tom, v jakém stadiu života se nacházím a v jakém jsem celkovém rozpoložení vůči okolnímu světu.

Chci tím říct, že v rámci vývoje mě, jako osobnosti se mění impulsy, které ve mně vyvolávají pocit štěstí a podílí se na tom mnoho faktorů.

 V poslední době mi přijde, že se mé nároky na všechny ty stimuly potřebné ke štěstí postupně zvyšují a jen si říkám, kdy graf mé náročnosti naroste do vrcholné apatie, kde už pocit štěstí vyvolat nelze.

Možná je člověk popudem společnosti zmítané reklamními spoty a vládou marketingu naprogramován k umělému vytváření potřeb , kdy už není schopen svéprávně rozpoznat co chce a potřebuje doopravdy. Takový člověk zmatený propagačním systémem vládnoucím způsobem kdy se stává všudypřítomným už nemůže mít radost např. z takového dárku, který dal/dostal když je ze všech stran zahrnován informacemi, z kterých lze vydedukovat, že mohl mít lepší/větší/výhodnější atd. Je jen nucen chtít víc a víc.

V tomto okamžiku člověk automaticky pozbývá schopností být s něčím spokojený. Lidé co nemají chtějí mít, a lidé co mají, chtějí víc.

 Když ale opominu zásah reklamního trhu, je štěstí jako takové velice relativní.

U sebe rozlišuji štěstí, které si vyvolávám uměle sama(např. sladkosti, formy odměn…) a štěstí samovolné, které se mi dostavuje v čím dál tím menší míře.

Kdybych byla schopná, slevit ze svých požadavků, jsem si jistá, že bych byla šťastnější. Postrádám totiž u sebe radost z maličkostí, která byla potlačena nejen tím, co žádám já od sebe, ale také tím, co o de mě žádá okolí a myslím si, že se tento fakt dá pokládat za současný problém lidstva obecně.

Člověk se dnes rozčílí velice snadno. Stačí otevřít noviny nebo vylézt na ulici a pohybovat se mezi podobně naladěnou společností a jen se nechat stimulovat všudypřítomnou nespokojeností.

Žijeme totiž synchronizovaně s okolní náladou a je velice snadné jí podlehnout. Jen by mě zajímalo, jestli je možné před tímto nátlakem pesimismu někam utéct a být individuálně šťastná a nebýt přitom osočovaná z naivity, nedostatečné informovanosti či bezohlednosti. S takovýmto přístupem vůči šťastným a veselým lidem se setkávám denně, nutno podotknout že i sama u sebe. Štěstí dnes totiž jako všechno ostatní podléhá módním trendům a v dnešní době je situace nastavená tak, že je optimistický přístup k životu konfrontován s pouhou kritikou okolí. Nikdo mu to totiž nepřeje..

Možná to všechno zavání alibismem a ignorací a možná svůj názor s odstupem času změním(pevně v to doufám). Nechci odsuzovat současné prostředí ani přístup lidí, kteří se v něm pokouší žít. Jen konstatuji, co ve mně můj neobjektivní a zkreslený pohled na svět vyvolává.

Jsou to však možná jen opět mé přehnané nároky na lidské chování a moje nespokojenost s okolím pravděpodobně pramení z mé nespokojenosti sama se sebou.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nice

(ondrash, 21. 6. 2007 12:43)

(tak jeste jednou)
autorku clanku naprosto chapu, v posledni dobe jsem na tom hodne podobne, ne-li stejne :)

niceo

(ondrash, 21. 6. 2007 12:42)

hovno

(marthini, 3. 6. 2007 18:02)

sme blbe pochopila princezno-netvrdim, ze ti je nekdo schopnej vyvolat stesti tim, ze ti neco da nebo neda a hlavne my dve nemame pravo se svoji soucasnou naladou toto tema vubec ssminovat

debilni

(Manndarinne, 1. 6. 2007 0:27)

kdyby lidský štěstí bylo vyvolávaný jenom tim, co ti kdo dá, čim se obdaruješ sama, nebo co pro tebe kdo udělá, tak bys nebyla šťastná nikdy. A jestli ti dělá radost to, že sežereš tunu čokolády, tak to ti už vůbec nerozumim (ta mi totiž vůbec žádnou radost nevyvolává a naopak všechnu tu kterou sem horko těžko nabyla zkazí). Moje pravidlo zni: nic nečekat, nic nemít = nic neztratit. A hlavně DO IT YOURSELF. Pže jak si spravně poznamenala, radost ti nikdo nepřeje, tak nečekej, že ti jí někdo bude dělat... (kurva ja sem tak nešťastná...)