Na okně žena seděla
plnou náruč květů,
proč skočit musí věděla,
řeknout sbohem světu.
Ty květy na zem padaly,
z roztřesených dlaní,
vítr přitom žádaly,
vrátit se tam za ní.
Slza tvář jí zrosila,
všechny rány ošetří,
úpěnlivě prosila,
ať svůj život ušetří.
Žena smutně oči sklopí,
další slzu uroní,
proč jí nikdo nepochopí,
dolů víc se nakloní.
Ta žena v sobě dusila,
všechnu svojí velkou zlobu,
víc naklonit se zkusila,
čekajíc na vhodnou dobu.
Proč milovala toho muže,
proč nikdy nebudou spolu,
když spadaly všechny květy růže,
vrhla se s pláčem dolů.
To co mělo se stát se nestalo,
srdce bušilo a bušit přestalo.
Tak její život náhle se zkrátil,
to co Bůh vzal už nenavrátil.
Znavené duši ven už se chtělo,
naposled vydechlo to živé tělo,
všichni za její smrt neseme vinu,
pozdě je litovat všech špatných činů
každý z nás cítí se jak zrádce,
tys nikdy neměla žít tak krátce.
vždyť to mladé tělo ne hřbitov nepatří,
i přesto jí nikdo z nás nikdy už nespatří
a její poslední vydechnutí
nás zapomenout už nikdy nedonutí
byla tu s námi a teď není,
pozdě je už na odpouštění
Slzy snad vezme čas,
však nezapomene nikdo z nás.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář